Vyšel článek v hospodářských novinách, který se zabývá problémem zaměstnávání lidí s vážnou nemocí např. crohnova choroba, roztroušená skleroza aj.
Článek popisuje případ ženy - manažerky, kdy po letech práce přiznala zaměstnavateli svoji nemoc a on následně zrušil její pracovní pozici. To vše se odehrálo v ČR.
Tento případ uváděný v hospodářských novinách není jediný, osobně a na vlastní kůži jsem byl v minulosti pozorovatelem u několika výběrových řízení s osobou nemocnou RS, a přestože osoba výběrové řízení vyhrála - bylo nejprve o ní zájem, tak po sdělení diagnozy RS byla následně odmítnuta, důvody zaměstnavatelé uváděli různé, někdy to bylo téměř komické jak vycouvali a to i přes to, že osoby byli zdravotně způsobilé (posudkem lékaře) vykonávat tuto práci.
článek najdete zde: https://nazory.ihned.cz/c1-65808340-nej ... -internetu
pro jistotu (nevím jak dlouho bude článek ještě na netu) uvádím přepis:
"Ten příběh se odehrál v Česku v tomto roce, ačkoliv by se mohlo zdát, že je z jiného století nebo se stal v úplně jiné zemi, na jiné planetě. Významné zdravotnické zařízení zaměstnávalo na vysoké manažerské pozici několik let pacientku s Crohnovou nemocí. Jen v zaměstnání nikdo netušil, že tuto diagnózu úspěšná a uznávaná manažerka má. Když se žena dozvěděla, že se její zaměstnavatel snaží aktivně hledat lidi se zdravotním postižením a nabízí jim pracovní uplatnění, potěšilo ji to. A šla za svým nadřízeným, aby mu řekla, jak je to fajn a důležité a že sama k osobám se zdravotním postižením patří. Jenže příběh neměl happyend…
Posouváme hranice možností. Toto heslo provází v posledních letech řadu medicínských oborů. Lidé, kteří vážně onemocní, mohou díky moderní medicíně žít roky aktivním životem. Ale. Právě moderní medicína a biologická léčba přináší často jistá omezení na trhu práce. Ptáte se, jak a proč?
Pacient třeba musí dojíždět do odborného centra jednou za dva měsíce na infuzi či speciální léčbu a tím ztratí v práci jeden den. Pokud najde zaměstnavatele, který mu umožní návštěvy specialisty, rád svůj handicap zaměstnavateli přizná. Horší je to ale se "skrytými" zdravotně postiženými. Těmi, kdo v pohodě projdou u "závodního lékaře", není na nich na první pohled nic vidět a svým nadřízeným nepřiznají, že mají například roztroušenou sklerózu, Bechtěrevovu nemoc, lupénku, rakovinu… Mají se přiznat, nebo ne? Většinou své postižení tají a na vyšetření a léčbu si berou dovolenou.
Firmy, instituce, státní správa a samospráva s Nadačním fondem pro podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením v posledních dvou letech intenzivně řeší, že chtějí přijímat osoby s postižením a neví, jak je přilákat. Důvody jsou tři. Firmy musí splnit zákonnou povinnost zaměstnávat čtyři procenta lidí s handicapem (pokud zaměstnávají více než 25 lidí), jinak jim hrozí tučné odvody do státní poklady. Na trhu práce už hezkých pár měsíců tak nějak chybí lidé, doslova došli, a firmy se musí dívat i do skupin, které předtím byly na okraji jejich zájmů, ať už jde o rodiče malých dětí, seniory nebo právě osoby se zdravotním postižením. A v neposlední řadě se v posledních letech dostalo do popředí téma diverzity a řada firem si uvědomuje, že není ideální o tom jen mluvit, ale také konečně konat.
A přitom často firmy netuší, že v jejich řadách osoby se zdravotním postižením už dávno jsou, že tam pracují a že mnohdy svůj handicap skrývají. Bohužel, často oprávněně.
A tím se vracíme k příběhu ze začátku. Hned poté, co to manažerka v onom zdravotnickém zařízení svému zaměstnavateli oznámila, volala mi, jak se cítí skvěle a "vysvobozeně"! Konečně nastal moment, odkdy si nebude muset brát dovolenou v čase, který stráví v odborném centru, konečně nebude muset vysvětlovat, proč si k obědu nedává ten skvělý čerstvý salát. Po týdnu volala znovu. V jejím hlase bylo hned znát, že se něco stalo. Její nadřízený si ji zavolal s tím, že s touto diagnózou přece nemůže vykonávat danou manažerskou pozici, a už vůbec ne v režimu, kdy to o ní budou všichni vědět. A že se rozhodl jí změnit náplň práce a na čas její pozici zrušit. Aby neporušil zákoník práce…
Ač u zaměstnavatelů existují pozitivní ostrůvky, které chtějí dát příležitost lidem s postižením a nemají problém se jim i přizpůsobovat, stále jsou mezi námi jedinci, kteří si o sobě myslí, že dokážou být skvělí, zdraví a výkonní až do skonání věků. Že je žádná nemoc neskolí a budou i v důchodu za ony borce a borkyně. Stále jsou mezi námi lidé, kteří si neuvědomují, že jim zítra může do života přijít rakovina, mozková příhoda, porucha štítné žlázy či jiná nemoc, která pro ně bude znamenat změnu životního stylu, rytmu, přístupu k sobě samému. To ale přece nebude znamenat, že přijdou o svoje dovednosti, schopnosti, zkušenosti a nebudou nadále chtít dělat to, v čem jsou dobří. Přestaňme si stále hrát na ty superhrdiny a dejme těmto lidem šanci se nám otevřít.
Ona vysoce postavená manažerka raději ze zdravotnického zařízení odešla. Našla si jinou práci, kde hned na úvod přiznala, že má Crohna. Byl to pro ni start do nového života. Ale do její duše se natrvalo zapsalo, že naše společnost stále nedokáže člověka s postižením vnímat jako sobě rovného."