Problém zaměstnávání lidí s vážnou nemocí

[vychodocech]

Vyšel článek v hospodářských novinách, který se zabývá problémem zaměstnávání lidí s vážnou nemocí např. crohnova choroba, roztroušená skleroza aj.
Článek popisuje případ ženy - manažerky, kdy po letech práce přiznala zaměstnavateli svoji nemoc a on následně zrušil její pracovní pozici. To vše se odehrálo v ČR.

Tento případ uváděný v hospodářských novinách není jediný, osobně a na vlastní kůži jsem byl v minulosti pozorovatelem u několika výběrových řízení s osobou nemocnou RS, a přestože osoba výběrové řízení vyhrála - bylo nejprve o ní zájem, tak po sdělení diagnozy RS byla následně odmítnuta, důvody zaměstnavatelé uváděli různé, někdy to bylo téměř komické jak vycouvali a to i přes to, že osoby byli zdravotně způsobilé (posudkem lékaře) vykonávat tuto práci.

článek najdete zde: https://nazory.ihned.cz/c1-65808340-nej ... -internetu

pro jistotu (nevím jak dlouho bude článek ještě na netu) uvádím přepis:

"Ten příběh se odehrál v Česku v tomto roce, ačkoliv by se mohlo zdát, že je z jiného století nebo se stal v úplně jiné zemi, na jiné planetě. Významné zdravotnické zařízení zaměstnávalo na vysoké manažerské pozici několik let pacientku s Crohnovou nemocí. Jen v zaměstnání nikdo netušil, že tuto diagnózu úspěšná a uznávaná manažerka má. Když se žena dozvěděla, že se její zaměstnavatel snaží aktivně hledat lidi se zdravotním postižením a nabízí jim pracovní uplatnění, potěšilo ji to. A šla za svým nadřízeným, aby mu řekla, jak je to fajn a důležité a že sama k osobám se zdravotním postižením patří. Jenže příběh neměl happyend…

Posouváme hranice možností. Toto heslo provází v posledních letech řadu medicínských oborů. Lidé, kteří vážně onemocní, mohou díky moderní medicíně žít roky aktivním životem. Ale. Právě moderní medicína a biologická léčba přináší často jistá omezení na trhu práce. Ptáte se, jak a proč?

Pacient třeba musí dojíždět do odborného centra jednou za dva měsíce na infuzi či speciální léčbu a tím ztratí v práci jeden den. Pokud najde zaměstnavatele, který mu umožní návštěvy specialisty, rád svůj handicap zaměstnavateli přizná. Horší je to ale se "skrytými" zdravotně postiženými. Těmi, kdo v pohodě projdou u "závodního lékaře", není na nich na první pohled nic vidět a svým nadřízeným nepřiznají, že mají například roztroušenou sklerózu, Bechtěrevovu nemoc, lupénku, rakovinu… Mají se přiznat, nebo ne? Většinou své postižení tají a na vyšetření a léčbu si berou dovolenou.

Firmy, instituce, státní správa a samospráva s Nadačním fondem pro podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením v posledních dvou letech intenzivně řeší, že chtějí přijímat osoby s postižením a neví, jak je přilákat. Důvody jsou tři. Firmy musí splnit zákonnou povinnost zaměstnávat čtyři procenta lidí s handicapem (pokud zaměstnávají více než 25 lidí), jinak jim hrozí tučné odvody do státní poklady. Na trhu práce už hezkých pár měsíců tak nějak chybí lidé, doslova došli, a firmy se musí dívat i do skupin, které předtím byly na okraji jejich zájmů, ať už jde o rodiče malých dětí, seniory nebo právě osoby se zdravotním postižením. A v neposlední řadě se v posledních letech dostalo do popředí téma diverzity a řada firem si uvědomuje, že není ideální o tom jen mluvit, ale také konečně konat.

A přitom často firmy netuší, že v jejich řadách osoby se zdravotním postižením už dávno jsou, že tam pracují a že mnohdy svůj handicap skrývají. Bohužel, často oprávněně.

A tím se vracíme k příběhu ze začátku. Hned poté, co to manažerka v onom zdravotnickém zařízení svému zaměstnavateli oznámila, volala mi, jak se cítí skvěle a "vysvobozeně"! Konečně nastal moment, odkdy si nebude muset brát dovolenou v čase, který stráví v odborném centru, konečně nebude muset vysvětlovat, proč si k obědu nedává ten skvělý čerstvý salát. Po týdnu volala znovu. V jejím hlase bylo hned znát, že se něco stalo. Její nadřízený si ji zavolal s tím, že s touto diagnózou přece nemůže vykonávat danou manažerskou pozici, a už vůbec ne v režimu, kdy to o ní budou všichni vědět. A že se rozhodl jí změnit náplň práce a na čas její pozici zrušit. Aby neporušil zákoník práce…

Ač u zaměstnavatelů existují pozitivní ostrůvky, které chtějí dát příležitost lidem s postižením a nemají problém se jim i přizpůsobovat, stále jsou mezi námi jedinci, kteří si o sobě myslí, že dokážou být skvělí, zdraví a výkonní až do skonání věků. Že je žádná nemoc neskolí a budou i v důchodu za ony borce a borkyně. Stále jsou mezi námi lidé, kteří si neuvědomují, že jim zítra může do života přijít rakovina, mozková příhoda, porucha štítné žlázy či jiná nemoc, která pro ně bude znamenat změnu životního stylu, rytmu, přístupu k sobě samému. To ale přece nebude znamenat, že přijdou o svoje dovednosti, schopnosti, zkušenosti a nebudou nadále chtít dělat to, v čem jsou dobří. Přestaňme si stále hrát na ty superhrdiny a dejme těmto lidem šanci se nám otevřít.

Ona vysoce postavená manažerka raději ze zdravotnického zařízení odešla. Našla si jinou práci, kde hned na úvod přiznala, že má Crohna. Byl to pro ni start do nového života. Ale do její duše se natrvalo zapsalo, že naše společnost stále nedokáže člověka s postižením vnímat jako sobě rovného."

[666_peter_666]

Ak mal tento príspevok vyvolať diskusiu, keďže pravdepodobne každý z nás má nejaké skúsenosti so zamestnávatelom aktuálnym alebo bývalým, tak moje zmýšlanie bolo z velkej časti podobné, aj keď s lepším koncom.
Mám SM-ku takmer 20 rokov, a v našej firme robím projektanta takmer 25. Táto firma je nemecká, dalo by sa povedať celosvetovo rozsiahla, a pomerne aj dosť sociálne orientovaná. Prvých 10 rokov mojej choroby ma držali interferóny, atakov som mal menej ako päť, na preliečenie kortikoidami som si tiež brával dovolenku. Dokázal som pracovať bez väčších problémov bez výraznejšieho viditelného handicapu. Nikomu som nemusel nič vysvetlovať.
Potom sa mi postupne pomaly začala zhoršovať chôdza až som začal potrebovať palicu. To sa už samozrejme nedá skryť, bol som na sociálnej poisťovni, kde som dostal invalidný dôchodok, a zníženú pracovnú schopnosť nad 70% som ukázal zamestnávatelovi.
Musím povedať, že sa ku mne zachoval férovo, nepocítil som žiadnu nevraživosť, skôr naopak. Dokonca som dostal vyhradené miesto na parkovanie, nenavrhli mi upraviť pracovnú dobu na polovičnú, ani s platom mi nepohli. Neviem celkom presne, kedy RRSM prešla na SPSM, ale momentálne sa už po firme pohybujem na skladacom vozíku, ktorý si vozím so sebou v aute. Moja neuro mi vraví, že pacienti už v skoršom štádiu SM si vybavujú invalidný dôchodok a zostávajú doma, ja som sa rozhodol, že budem pracovať, pokial to pôjde.
Viem, že nie každý má takéto šťastie v nešťastí a preto držím každému palce, aby ho nepostihol osud podobný pani, ktorú opisuje článok.

[petankl]

Muj zamestnavatel to rovnez vi a bere me uplne v pohode. Je ale pravda, ze na me rs jeste neni tak moc videt, ale duvodne nepredpokladam, ze by mu to vadilo, i kdyby byla. Co se tyka zamestnavani lidi se zdravotnim postizenim a zejmena tech s rs si myslim, ze by melo byt ponechano na rozhodnuti zamestnavatelu. Pri soucasnem zakoniku prace, kdy je problem nekoho vyhodit z prace, je pragmaticky lepsi vyplatit se ze zamestnavani postizenych a obejit tak potencialne nepracujiciho nebo nebezpecneho zamestnance. To se samozrejme nemusi tykat rs pacientu, ze by nepracovali, ale principialne z nemoci tam je realna moznost na delsi hospitalizaci. A zamestnavatel toto musi nejak vykryt. Cele je to na osobni dohode a rozumnem zvazeni rs pacientu o co zadat. Ten clanek je tedy podle me takovy tendencni novinarsky narek.

[dulca]

Ja budu kopat do vlastniho hnizda. Par let jsem v ID a je to to nejlepší co jsem pro sebe mohla udelat. Ted se pro duchod rozhodla i kamoska. Zjistila, ze doma kdy muze kazdy den uzpusobit svému zdravotnimu stavu je ji lip.
Ja se priklanim na stranu zamestnavatelu. Proste pacient s RS neni plne vykonny zamestnanec, firma na nej vzdy doplaci, kdyz to neni v úplném zacatku nemoci a ten pacient at chce ci nechce ma velke vykyvy ve výkonu. Porad i kdyz autoimunitni je to zanet mozku a pri zanetu mozku ma byt hlavne klid. Nepopularni názor, ale spousta kolegu mi dala za pravdu včetně lékařů.
Kvuli lekum musi nutit do práce, protoze hrazeni lecby je tim obhajovano, i kdyz pro toho pacienta to rozhodně neni to nejlepší. Jako vsude jsou vyjimky i tady.
Pracovat ano, ale z toho vysli dve moznosti bud se stat druhym Belobradkem, na to nemam zaludek, nebo mi to stesti a moci chodit do prace jen tehdy kdyz je opravdu dobre na par hodin a kde se nestane nic kdyz je horsi obdobi, ze prostě neprijde.
Závěr. Ja osobně bych cloveka s RS taky nezamestnala a z odpovědné manazerske funkce preradila jinam.

[666_peter_666]

dulca: cítim z tvojho príspevku horkosť z vlastného osudu. Žiadneho SM-kára nikto nenúti pracovať. Ani kôli liekom. Aj ja som pár rokov na ID a zároveň pracujem. Robím to, kým to ide, lebo cítim, že keď niečo robím, tak ešte žijem. Keby som bol celé dni zavretý doma, zomrel by som od nudy. Aj keď som dlhšie doma, či už pre chorobu, alebo pre dovolenku, môj fyzický stav degraduje.
To je jedna stránka veci. Druhá je, že tvoj názor je diskriminačný, trochu mi pripomína pána Himmlera. Nechcela by si SM-károv rovno presťahovať niekam, kde im bude "lepšie"? Veď nepodávajú plnohodnotný výkon v práci, bývajú často PN, nemajú budúcnosť. Pre ich "dobro".
Za tretie - pracovná náplň je čisto vecou zamestnávatela a zamestnanca, je to na dohode. Je fér, ak potenciálny zamestnanec oboznámi zamestnávatela s jeho stavom a možnými ťažkosťami, a naopak zamestnávatel prispôsobí voči nemu pracovné podmienky, ak má o jeho prácu záujem.
Za seba môžem povedať, že do práce sa nemusím nútiť, lebo ma baví.
Takže radšej druhý raz píš za seba, akurát si inak poštveš ludí proti sebe.

[petankl]

666_peter_666: No, Dulca ma v nekterych vecech pravdu. Nevim, jak je to na slovensku, ale v CR jsou preparaty prvni volby dost casto neprimo podminene zachovanim praceschopnosti z duvodu navratu nakladu na danich. Pochopitelne to neni otevrene narizeni (neproslo by ve volbach), jen vnitrni pro lekare, jak zachazet s rs preparaty. Ale postupne se to meni, jak se vic a vic penez investuje do zdravotnictvi. Takze tady ma Dulca podle me tak napul pravdu. Co se tyka zamestnavatelu, tak tam mate pravdu oba s tim, ze zamestnani konkretniho zamestnance by melo byt vazane na jejich vzajemnou dohodu. Pokud se nejakou praci nehodi rs pacient (coz muze byt z rozlicnych duvodu) tak v te praci nema byt zamestnany. Proste rs pacient si musi uvedomit, ze neni normalni clovek, a to nema nic spolecneho s Himmlerem. Ten je nechal plynovat, coz tady nikdo nedela. Jedina otazka je, zdali sikanovat zamestnavatele nucenim, aby zamestnavali postizene. Proste bud na to maji nebo ne. Muze klidne byt, ze diky svym znalostem nebo schopnostem bude postizeny pacient lepsi nez normalni clovek.

[Franta]

No problém je, že o této nemoci ví hodně lidí velmi málo - včetně zaměstnavatelů. A mají zkreslené představy.
A i já se musím přiznat, že než jsem se o této nemoci drsně dozvěděl, tak jsem si myslel, že "sklerotik" je člověk který má problém s pamětí.
A přiznám se, že takového člověka s takovými znalostmi o této nemoci jako jsem měl dřív, bych jako zaměstnavatel nikdy nezaměstnal. A přitom by to mohl být spolehlivý pracovník.

Podle mě by měl platit zákon, aby praktický lékař vůbec nepředal informaci o této nemoci podnikovému/závodnímu/firmnímu lékaři pokud nemoc není v pokročilém stádiu. Není k tomu žádný důvod aby firemní lékař o této nemoci věděl. Sám nemá ani dostatek znalostí a zkušeností jak tuto nemoc léčit jako speciálizovaná centra, takže je mu taková informace na nic.
Nemocný člověk může mnohdy pracovat celý svůj produktivní věk bez toho aby si toho někdo všimnul.
A že to není pro zaměstanavatele fér? Myslím třeba náhlá ztráta pracovníka po závažné atace. Pro pacienta nemoc také není fér. Já myslím, že zaměstnavatel se s připadným odchodem zaměstnance do invalidního důchodu popasuje mnohem lépe, než sám pacient.
Navíc ve velkých firmách je procento nemocných malé a často rovnoměrně statisticky rozloženo(srovnatelné s konkurencí). A malé firmy, které by to mohlo poškodit více, svého lékaře stejně nemají.

[vychodocech]

Tady vidíte ty různé pohledy, a vlastně všichni máte pravdu. Trošku píchám do "vosího hnízda" a je mi jasné, že se nedá jednoduše posoudit kdo už pracovat může a pro koho je to spíše přání udržet se na své pracovní pozici, když už vlastně díky svému zdravotnímu stavu ani nemůže. Každý má tu svoji RS jinou - je to individuální a velmi rozmanité také díky svojí pracovní pozici (každý dělá něco jiného).

To důležité u popsal Franta - stále je velmi malá osvěta ve společnosti ohledně nemoci RS, zdraví lidé i když přitakávají, že to snad chápou, tak ani netuší - nemohou se vcítit do té situace nemocného s RS (a to má každý nemocný s RS jiné symptomy, výkonnost, omezení atd..).

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Hodně jsem v posledních letech řešil zaměstnávání nemocných s RS - ten problém ve společnosti představují hlavně částečné pracovní úvazky. Zdálo by se, že právě práce na částečný úvazek je tou variantou, která je nejvhodnější pro velkou většinu RS nemocných lidí s nějakým postižením, ale oříškem ve společnosti je právě ta forma pracovních smluv.

Zjištění je následující:

- většina částečných pracovních úvazků je na dohodu o provedení práce (tedy bez toho aby zaměstnavatel platil sociální a zdravotní pojištění)
a ty hodiny dle zákona (rozsah odpracovaných hodin max.) většinou dodržovány nejsou (myslím si, že tohle je daleko horší než dnes ostře sledovaný Švarc systém) a tím utíkají nemalé částky do systému

- většina částečných pracovních úvazků je nevhodně rozvržena - tedy že práce bude vykonávaná např. dva nebo tři dny v týdnu na plný počet hodin a pak bude volno (tohle je pro mnoho nemocných s RS nevhodné, jelikož např. pracovat na 8-9 hod/den nemohou - nezvládají to)

- částečných pracovních úvazků je stále málo, a to v dnešní době si velká většina zaměstnavatelů zoufá, že nejsou lidi (mám z toho pocit, že spíše zaměstnavatelé šetří na lidských zdrojích nebo se prostě bojí a je jednodušší zaměstnat jednoho pracovníka na plný úvazek než dva na částečný.