Ahoj, moje první návštěva MS centra před 4 lety byla jako zlý sen
. Dneska už se tomu jen směju, ale tenkrát to byl šok. Prostě mě řekli, že mám RS a jestli mě schválí léčbu pojišťovna, tak že si budu píchat
Říkala jsem si tehdy: ,,Jako jak, jestli mě jí schválí??? Snad mají všichni nemocní nárok na léčbu?? Proto si platíme pojištění né?? a to je jako všechno co mě řekli????" Až časem jsem zjistila, že na schválení má vliv věk, jestli má člověk děti nebo ne, s čím se léčí a neléčí.... A že je kolikrát lepší nevědět víc, než je potřeba k přežití. Prostě jedna zásadní věc:
Hlavní je se z toho neposrat
Netrápit se, nestresovat, zbavit se negativních lidí v okolí, pořídit si psa, uvařit si kafe a sedět venku a čumět do nebe, poslouchat hezkou hudbu, utratit celou výplatu, protože příští už nemusí být
, neřešit malicherný sračky, dělat, co mě baví a smát se všemu, co ostatní depkuje:) A ono to všechno nějak dopadne, musí to nějak dopadnout. Je fakt, že mě je (zaplať pánbůh) celkem dobře, když neberu v potaz únavu, brnění, motání hlavy a občas blbou náladu. Vím, že jsou na tom někteří hůř a určitě si říkají, že se mě to kecá. Ale já to beru, jak to je, prostě to mám tak, nebudu a nechci říkat, že mám štěstí v neštěstí, to bych byla sobec a to v žádným případě nechci. Prostě se na to snažím myslet co nejmíň a žít dál tak jak můžu. Všechny lidi s touto nemocí moc a moc obdivuji a se všemi cítím a držím pěsti a přeji jen to nejlepší a nejhezčí. Když už se nám to stalo, tak s tím musíme bojovat, každý dle svého, ale fakt se z toho neposrat
. Držte se. hezký den