eTAC - objev z UC San Francisco - vypnutí autoimunity

[Franta]

Vědci z UC San Francisco objevili nový způsob jak manipulovat s imunitním systémem tak aby se zdržel od ataků na molekuly svého vlastního těla u autoimunitních chorob tak jako jsou diabet typu 1, revmatoidní artritida a roztroušená skleróza.

Výzkumníci vedení imunologem Markem Andersonem, MD, PhD, profesorem z UCSF Diabetického centra objevili odlišný typ imunitních buněk nazvaný eTAC, který vkládá tlumič na imunitní odezvy.

Andersonův tým objevil, že eTAC sídlí v lymfatických uzlech a slezině u myších i u lidí a určil, že by mohl být manipulovaný tak aby zastavil destrukci slinivky u myšího modelu diabetu. Tato studie se objevila v zářiovém vydání časopisu Immunity.

S použitím zelené fluorescentní bílkoviny GFP ke zvýraznění klíčové regulační bílkoviny zvané AIRE vystopoval Andersenův výzkumný tým vzácné eTAC a její roli ve fenoménu zvaném jako periferní tolerance, která pomáhá předcházet autoimunitním nemocem v celém těle.

Nově popsané imunitní buňky jsou nějakým typem buněk známých jako dendritické buňky, které tvoří méně než 3% buněk imunitního systému. Anderson řek, že eTAC dodává malé frakce všem dendritickým buňkám.

Dendritické buňky byly již dříve předmětem výzkumu nových buněčných terapií k léčbě rakoviny. Tyto terapie, které zahrnují léčby ověřované v klinických studiích na UCSF, byly použity k podnícení dendritických buněk k tomu aby rozjely doplňkovou třídu imunitních buněk zvanou T-buňky. Léčba způsobuje, že tyto T-buňky zacílí rakovinové buňky, které ačkoliv nejsou normální, tak nejsou předmětem silných útoků tak jako vnější mikrobiální útočníci.

Nicméně eTAC mají opačný účinek. Místo podněcování T-buněk k útoku působí eTAC proti přehnané imunitní reakci u autoimunitních chorob.
Andersonův tým se chytil výhody této vlastnosti k tomu aby ukázal, že eTAC může zabránit autoimunitní cukrovce u myši.

Ukazováním "svých" molekul T-buňkám které útočí proti nim a vypnutím těchto T-buněk natrvalo, pomáhá eTAC imunitnímu systému tolerovat molekuly které se běžně vyskytují v našem těle, řekl Anderson.

"Myší model, na kterém pracujeme, zahrnuje použití T-buněk které normálně útočí na Langerhansovy buňky slinivky konkrétně tím, že rozpoznávají molekulu zvanou chromagranin A, která je přítomná v Langerhansových buňkách", řekl Anderson. "Ale jestliže se eTAC může dostat k T-buňkám a nejprve jim chromagranin A ukázat, tak to může zabránit v tom aby T-buňky útočili na Langerhansovy buňky."

Anderson se zaměřuje na to jak prozkoumat léčebné možnosti eTAC hledáním jak je namnožit ve větším množství mimo tělo."Potřebujeme zjistit jak namnožit velké množství těchto buněk k tomu aby jsme jim mohli naložit jakoukoliv molekulu pro níž chceme zavést toleranci a pak je vložit zpět do pacienta", řekl. "Takové strategie by mohly pomoci selektivně vypnout nechtěnou imunitní odezvu, tak jako anti-Langerhansovou imunitní odezvu u diabetu typu 1."

Dendritické buňky pracují s T-buňkami tak jako policajt s policejním psem. Dendritické buňky představují konkrétní molekulu jako policajt představuje psovi kus oblečení. Jestliže se molekula vystavená dendritickou buňkou spojí s jednou T-buňkou narozenou pro tento cíl, tak by se tato T-buňka měla aktivovat ke zvětšení svého množství a k útoku na buňky nebo tkáň kde je tato molekula přítomná.

Nicméně když dojde k interakci mezi eTAC a T-buňkami , tak se místo toho zacílené T-buňky natrvalo vypnou a nikdy již nehledají svou molekulární kořist, řekl Anderson.

První signál požadovaný pro aktivaci T-buňky je zobrazení a rozpoznání cílové molekuly. Anderson a jeho kolegové objevili druhý, také požadovaný signál který eTAC není schopná doručit.
Postrádají molekulární ramena - molekuly zvané B7-1 a B7-2 - potřebné ke zpravování vypnutí aktivační zprávy, která je přítomná v jiných dendritických buňkách.

Anderson řekl, že eTAC vzniká v kostní dřeni z dospělých kmenových buněk, které generují celý krevní oběhový systém, včetně imunitních buněk.

Dále řekl, že v porovnání s použitím pluripotentními kmenovými buňkami téměř neomezených možností by mělo být jednodušší si představit jak nasměrovat vývoj eTAC z kostní dřeně kmenových buněk.

Andersonovo hledání imunitních buněk, které vypínají T-buňky začalo s bílkovinou AIRE. Anderson pomohl objevit jeho funkci před více než desetiletím pro specializované buňky v brzlíku. V brzlíku hraje AIRE klíčovou roli v centrální toleranci, fenomenu pomocí něhož se imunitní buňky v brzlíku učí tolerovat molekuly běžně vyskytující se v těle krátce po narození. Periferní tolerance doplňuje centrální toleranci a její selhání je často odpovědné za autoimunitní nemoci které vyvstávají dlouho po narození.

Mnoho členů fakulty UCSF jsou experti na imunitní toleranci a autoimunitní nemoci, Jiná strategie pro manipulaci s imunitním systémem k boji proti autoimunitní nemoci, vedená průkopníky Jeffrey Bluestone, PhD, the A.W. a Mary Clausen uznávaná profesorka lékařství, patologie a mikrobiologie a imunologie z UCSF již vedla k nové léčbě již vyhodnocované v klinické studii na cukrovku typu 1.
Léčba je založena na typu T-buněk zvanému regulační T-buňky, které hrají přirozenou roli v ukončení imunitní odezvy když infekce pomine.

http://www.eurekalert.org/pub_releases/ ... 090913.php

[vychodocech]

To je dost zajímavé, příroda si to vymyslela dokonale - prostě ty naše těla jsou vytržena z rovnováhy, a existují buňky které brání autoimunitní reakci.